Když chceme vytvořit kvalitní filmové titulky, nestačí být [v uvozovkách] „jen“ dobrým překladatelem. Musíme zvládnout i několik takříkajíc řemeslných dovedností. Tou nejdůležitější je schopnost dostat do omezeného prostoru maximum informací, aby pokud možno nic podstatného nespadlo pod stůl. Otázce úsporného vyjadřování a maximální čtecí rychlosti se ale budu věnovat někdy jindy. Tentokrát se chci zaměřit na jinou důležitou dovednost, na správné zalamování řádků, neboli na otázku, „kde udělat enter“. Často totiž máme větu, která se v titulku nevejde na jeden řádek, a proto ji někde musíme zalomit, někde musíme udělat enter. Věřte nebo nevěřte, když enter uděláte na nevhodném místě, můžete divákům čtení titulku pořádně ztížit. Potvrzují to i výzkumy: nesprávné zalamování titulků ztěžuje jejich vnímání a diváci dávají přednost titulkům, které jsou členěné správně a logicky. Navíc, když je titulek takzvaně rychlý, tedy na jednu sekundu vychází vysoký počet znaků, pak o tom, jestli divák titulek stačí přečíst, můžou rozhodovat opravdové drobnosti – čtení titulků může zkomplikovat třeba překlep, hrubka anebo právě nevhodně umístěný enter.

Co říkají redakční pravidla a teorie?

Když oko přechází z konce prvního řádku na začátek řádku druhého, nastane ve čtení jakási mikropauza: dojde ke krátkému přerušení čtení. No a logicky je vhodné, když k tomuto přerušení dojde na místě, kde nastává i nějaký předěl ve struktuře věty. Vhodné naopak není, když přerušení nastane mezi slovy, která mají nějaký silný vzájemný vztah, třeba předložka a podstatné jméno: například do | města. Tento princip je obvykle nějak zapracován i do redakčních pravidel různých zadavatelů. Například redakční zásady Netflixu praví, že by zalomení řádku mělo následovat po interpunkčním znaménku, před spojkou a před předložkou. A že by naopak neměl oddělovat podstatné jméno od přídavného jména, příjmení od křestního jména a tak dále. Pravidla Netflixu jsou ale šitá na míru hlavně angličtině. Češtinou se zabývají moje knížky a v nich například píšu, že by v žádném případě na konci řádku neměly být předložky a spojky, že by ideálně nemělo být odtrženo příslovečné určení od příslušného přídavného jména (úplně hloupý), že by neměla být roztržena ustálená spojení (chtě nechtě) nebo jednotlivé části složeného slovesného tvaru (bychom oslavovali, opalovala se) a tak dále. Také mluvím o tom, že když se nabízejí dvě možná řešení, je lepší to, při kterém je druhý řádek delší než první. Jenže pravidla Netflixu a moje knížky, to je „preskripce“, píše se tam, jak by se to mělo dělat.

A jak to skutečně je?

Vy si ale možná kladete otázku, jaká je skutečnost, jaká slova se skutečně vyskytují nebo naopak nevyskytují na konci prvního řádku v reálných titulcích. Vědec by řekl, že ho nezajímá preskripce, ale deskripce. Zajímalo to i mě, a tak jsem si na to posvítil. Konkrétně jsem vzal profesionální titulky k 73 celovečerním filmům. Bylo to celkem 97 295 titulků. Z toho dvouřádkových bylo 26 653 (bylo jich tedy něco přes 27 %). V nich jsem zjišťoval, jaká slova stojí na konci prvního řádku. Ale nezajímala mě absolutní čísla, protože ta by nám toho příliš neprozradila. Místo nich jsem využil ukazatel, který se používá k hledání kolokací, takzvanou „vzájemnou informaci“, mutual information neboli MI. Je to číslo, které vyjadřuje sílu vztahu mezi dvěma slovy. Já jsem konkrétně zjišťoval sílu vztahu mezi různými slovy a zalomením prvního řádku: která slova přitahuje a která takříkajíc odpuzuje. Ještě dodám, že za slova jsem považoval i interpunkční znaménka. A co mi vyšlo?

Vyšlo mi, že překladatelé pravidla a doporučení pro zalamování řádků většinou dodržují. S koncem řádku se nejčastěji „neměly rády“ předložky a spojky: jak, pro, ale, na, k, a, v, že, o. Tak třeba předložka pro se v celém korpusu vyskytla 1528krát a na konci řádku se objevila jen jednou. Kromě předložek a spojek byla na konci řádku velmi vzácná i přivlastňovací zájmena, protože logicky patří k tomu, co po nich následuje. Ze stejného důvodu byla na konci řádku vzácná i přídavná jména jako další nebo celý a také číslovky. A potom slovesa, například chci nebo vidím, protože mají silný vztah s předmětem, který po nich následuje. Vzácné byly i tvary slovesa být a části složených slovesných tvarů jako by. A potom příslovce jako hodně, trochu, dost, velmi nebo jen. A která slova se naopak s koncem řádku „měla ráda“? Která byla na konci řádku častější, než by se dalo čekat? Vysokou hodnotu statistického ukazatele měla mnohá slova, ale bylo to jen díky tomu, že se v korpusu vyskytovala málo a shodou okolností se hned několikrát ocitla na konci řádku, třeba slovo (nebo tvar slova) čokolády se vyskytl pětkrát a z toho dvakrát byl na konci řádku. Za zmínku stojí snad jen interpunkce, konkrétně tečka, čárka, otazník, vykřičník a dvojtečka. Ty se na konci prvního řádku vyskytovaly opravdu často (i když se vyskytovaly i ledaskde jinde).

Zatím jsem neřekl, že těch 73 filmů tvořily původní celovečerní filmy z produkce Netflixu. Dá se tedy předpokládat, že překladatelé respektovali pravidla Netflixu. A tak jsem stejný experiment udělal i na vzorku titulků, které byly vytvořeny buď pro česká kina, nebo zkrátka pro českou distribuci. Bylo jich 34. A výsledky byly velice podobné. Konec řádku opět odpuzoval předložky, spojky a slova jako tohle nebo moc.

Co z toho všeho vyplývá? Že deskripce v tomto případě odpovídá preskripci. Neboli že tvůrci titulků doporučení zadavatelů ohledně zalamování řádků dodržují. A protože nevíme, jestli všichni překladatelé dostali od svého zadavatele nějaká pravidla ohledně zalamování řádků, obecně můžeme říct, že popsané principy zkrátka patří k zásadám, které titulkáři ve většině případů dodržují. Že patří k takzvaným oborovým „normám“.